A máme tu zimu, šedivo, každý den hlavní zpráva v novinách „inverze“ „sluníčko není a nebude“ „Ostravaci – lovci slunce“ a tak dostal Dáďa výborný nápad – Tak se za sluníčkem taky vypravíme.

Předpověď (19.11.11) vypadala dobře, na Lipně bude krásně. A tak jsme ráno vyzvedli Dáďu a Vláďu ve Veselí, naložili jejich úhledně složené motory do Jezevce a vyrazili na jih. Projeli jsme Frymburk, Horní Planou, Volary, Lipno už jsme měli daleko za sebou, ale sluníčko pořád nikde. Trochu jsme začali pochybovat, jestli se náš meteorolog nesplet.  Tak kam dál? Do Němec nebo na Kvildu? Už to chce jen o pár metrů výš, abychom mlhu „prorazili“. Když jsme se blížili k Novým Hutím, auto propuklo v nadšení, konečně jsme zahlídli první kousek světlejší mlhy. A obavu z toho, že sluníčko nenajdeme, vystřídala obava, že ho najdeme, ale prostor na odstartování bude moc malý, málo rovný atd. Nakonec jsme našli ohromnou skoro rovnou louku zalitou sluníčkem. Nádhera. Zaparkovali jsme u dřevěné boudičky, kde měli místní myslivci zašívánu, a začali jsme vybalovat.

Vládík se ujal role instruktora a trpělivě odpovídal myslivcům na jejich otázky. Kde máme ty rogala, proč si nese k tomu motoru ten polštář a v tom polštáři je schované to rogalo? My s tandemem jsme odstartovali hned. Ale Dáďova krosna po dvouleté pauze začala stávkovat, a tak zatímco jsme my letěli nad mraky a kochali se krajinkou, Vláďa s Dáďou vytáhli návod a začali hledat problém. Ale nakonec asi po půl hodině se podařilo.  Všechny krosny byli ve vzduchu. Vládík se rozhodl, že zkusí „výškový let“, aby nelétal jako vždy při zemi. Chtěl také dolítat svojí letošní šedesátou letovou hodinu, ale protože byla opravdu zima, tak se mu to nepovedlo. Nad inverzí bylo nádherně, krajina byla překrytá bílou peřinkou, jen sem tam vykukoval nějaký kopeček a v dálce Temelínské „prdíky“. Na druhou stranu nad Německem bylo čisto a jasno. Letěli jsme po hraně mraku, občas bylo pod námi bílo, někdy zas jen místy prokouklo pár stromů, pozorovali jsme vlastní stín na mraku a fotili a fotili. Sem tam to někdy drnclo.

Jeden z důvodů dnešního výletu bylo také odzkoušení Interpnohe zástaveb na našich přilbách. Spojení bylo perfektní, slyšeli jsme se každé slovo, odhlučnění fungovalo tak jak mělo, motor jsme skoro neslyšeli. Jen na jednou „závadu“ Petr narazil. Tato závada se projevuje zhruba tak po hodině letu a to jen pokud máte nabuetoothovanou přilbu s přilbou svojí naprosto zmrzlé pasažérky, které mrznou nohy, necítí prsty a navíc se jí chce čurat. (Za tyto závady výrobce neodpovídá.) No prostě už jsem chtěla dolů, ale Petr nepovolil a tak jsme použila osvědčenou větu, asi budu blinkat. A šlo se na přistání. Byla jsem vděčná za termosku horkého čaje.  Rychle jsme pobalili a hurá do nejbližší hospůdky na svařák.

Zastavili jsme ve Vimperku v hospůdce Na terásce, ale nejsme blázni, šli jsme samozřejmě dovnitř. Ještě předtím se nám podařilo zachránit psa spadlého do studeného potoka. Krásně strávený den.

1234►

(Petr Bílek, Zuzka Adamová, Radek Matějka, Míša Kamenská, Jirka Mára)

Chybělo jen málo a místo výletu do Nepálu jsem teď mohl psát o cestě po Tunisku. Původní plán na letošní leden byl projet dodávkou Tunisko. Protože jsme se chtěli proletět nad Saharou, berberskými vesnicemi a vyschlým solným jezerem, začali jsme shánět povolení. Po měsíci psaní na všechny možné úřady jsme konečně zjistili, co jsme potřebovali. Pro cestu musíme mít povolení pro motory, padáky, vysílačky plus navíc zaplatit vojenský doprovod po celou dobu naší cesty. Tak to ne. Tenkrát v listopadu jsme řekli, že „bohužel“ musíme vybrat jinou destinaci. Dnes bych řekl „bohudík“, vzhledem k nepokojům a stannému právu, které v Tunisku v lednu vyhlásili.

Letenky jsme sháněli na poslední chvíli, proto se nám nepodařilo najít nic akčního. Původně jsme zvažovali levnější možnost, letět pouze do Dilí (16 tisíc za letenku + vyřídit vízum do Indie), ale pak bychom museli zhruba tři dny cestovat do Nepálu. A tak jsme zvolili o něco dražší, ale pohodlnější variantu let s přestupem v Dubaji a Dilí do Kathmandů, takže nás letenka vyšla na 22 tisíc.

Je odpoledne 1. 1. 2011, jsme na letišti v Kathmandů, je tu o 5¹⁵ hodiny míň a o 20 °C víc než je právě v Čechách. Dovolená začíná! Vyřídili jsme si vízum, protože žádost na místě vychází levněji než na ambasádě v Praze. K našemu velkému překvapení, jediný český operátor, který zde funguje je T-Mobile. Chtěli jsme si pro jistotu zajistit odvoz z letiště do Thamelu a ubytování na první noc už z Čech. Podruhé už bychom to ale nedělali. Bylo pro nás trochu překvapení, když jsme se rozkoukali a zorientovali v místních cenách, že tyto „turističtí překupníci“ si k ceně běžně přidávají více jak 100 % rabat. Za hotel, který stojí 8 USD za pokoj, jsme zprostředkovateli platili 13 USD za osobu. Z káthmándských hotelů můžeme doporučit například www.potalaguesthouse.com a www.hotelcosmic.com.

Konečně jedeme za létáním. Do Pokhary, kde je paragliding v Nepálu asi nejrozšířenější, trvá cesta autobusem 7 hodin, i když je to asi jen 200 km. Turistické autobusy jsou „vytuněné“ tak, že se jen těžko poznává rok výroby nebo jejich původ. Padáky je lepší nechat si dát na střechu, protože můj baťoh po cestě v kufru vypadal, jak když s ním automechanik vytřel dílnu. Ale uvnitř jsou autobusy čisté a oproti místní dopravě jsou turistické busy v lepším technickém stavu. Odjíždí pravidelně jednou denně (Kathmandu-Pokhara v 7.00 od americké ambasády a Pokhary-Kathmandu v 7.30 z turistického autobusáku). Stejnou trasu jede ve stejný čas několik společností, jízdenka se kupuje zpravidla den předem, ale když dorazíte na poslední chvíli, některý autobus vás jistě rád vezme. Cena vychází 400 NPR na osobu.

Asi nejznámějším místem pro létání v Nepálu je Sarangkot (1450mnm). Autem z Pokhary asi 20 minut jízdy. K vývozu na start můžete využít buď taxík anebo služby některé z místních paraglidingových firem. Stejně jako všude se musí i s taxikářem smlouvat. Běžná taxa je 600 NPR za vývoz. Sehnat taxík nebyl nikdy problém, po chvíli zjistí taxikáři, v kolik hodin odjíždíte a už na vás před hotelem čekají sami. Za vývoz dodávkou jsme platili 150 NPR na osobu. V Pokhaře je 7 paraglidingových firem provozující tandemový business a jedna firma co provozuje parahawking (létání s orlem), společně se dělí o 4 startovačky, které na Sarangkotu jsou. Největší z firem jsou PG Blue Sky (www.paragliding-nepal.com) a Sunrise (www.sunrise-paragliding.com). Na ceduli na startovačce se můžete dočíst, že byste si měli nejdříve vyřídit flying permit u Civil Aviatik Autority of Nepal, ale pokud dodržujete základní pravidlo, že když přijedou místní tandemisti necháte je přednostně odletět, tak nikdo povolení nevyžaduje.

Hned první letový den jsem zjistil, že mi přestalo fungovat vário. Na začátku lítací dovolené to není úplně dobrá zpráva, ale nicméně spousta padáčků a orlů ukazující stoupáky, mi ho za chvíli nahradila.  Podmínky na létání byly trošku podobné jako jarní Bassano. Většinou docela živé.  A bublinky ve kterých se dalo točit jen chvíli. Stoupáky měly podle GPS někdy až 6 m/s. Lítali jsme na čele asi pětikilometrového hřebenu. Nad startem, kde byly podmínky nejlepší, bylo chvílemi i dost husto.

Nevím, jestli je to standard, ale každý den jsme se probudili do slunečného rána. První tandemy vyletěly už okolo 10 hodiny. Termika začala fungovat okolo 11 a zhruba po hodince naběhlo vždy i pár kumulů. Počasí jsme měli jak na objednávku celou dovolenou, akorát poslední den než jsme odjížděli z Pokhary nás po létání vyprovodilo pár kapek deště.

V sezóně se dá pustit po hřebeni a přeskočit údolí směrem na Green Wall, ale protože byl leden, což není ideální doba na přelety a návrat proti větru by nebyl úplně jednoduchý, tak jsme se většinou nikam nevydali. A ani jsme neměli takové ambice, sice jsme vyrazili na dovolenou polítat, ale hlavním cílem bylo kouknout se po Nepálu. Jen Radek jednou zkusil přelet a k „paratrekingu“ musel vyzkoušet i místní „parataxink“. Hlavní sezona tu začíná až únor, březen.

Létání v Nepálu je zážitek. Kochali jsme se nádherně vymalovanou tapetou sedmitisícovek Annapuren na jedné straně, výhledem na jezero Phewa na druhé straně a mezi námi kroužili orli. Každý den jsme polítali zhruba hodinku nebo dvě. Díky blízkosti jezera je místo vhodné také pro nácvik krizovek. Některé firmy v Pokhaře SIV kurzy pořádají. I to by mohla byt zajímavá varianta pro ortodoxní lítače, kteří chtějí v zimě někam vyrazit, a nejedenou na trek ani za památkami.

Kopec má převýšení cca 650m. Přistává se na některé ze 3 přistávaček na břehu jezera. Po přistání se o každého pilota už perou malí baliči, kde v přepočtu za 5 Kč perfektně zabalí padák. Škoda že to nemáme i u nás v Čechách.  Po přistání jsme většinou šli na pivo a místní specialitky. Protože pivo je v porovnání se vším ostatním tady dost drahé, nejsou místní restaurace připravené na Čechy a nejednou se nám tu stalo, že si ho museli jít vypůjčit k sousedům. Mezi místní speciality patří momo (taštičky plněné masem), nudle a indická jídla s rýží. Přesto že mají jídelníčky schválené komisí pro turistiku a jsou tedy všechny stejné, chutnají jídla v každé restauraci úplně jinak a vždy jsou dobrá.

Díky lehkému padáčku a reverzní sedačce, které jsem měl půjčené (děkuji MAC PARA), jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, vzít si padák na trek a startovat odněkud shora. Výhodou této výbavy bylo, že jsem do 26 kg do letadla dokázal sbalit reverzní sedačku, lehký padák, tandemový padák a ještě i trochu oblečení. Ale jsem rád, že jsem se téhle myšlenky vzdal. Místa, kudy jsme šli do Annapurna base camp, by pro létání určitě nebylia, údolí bylo úzké, minimum míst pro případné přistání a nahoře stále foukal dost silný vítr.  Kousek od Machhapuchre, kolem které jsme šli výstup do bace campu, je jedna startovačka Kochron. Start je ve třech tisících, ale dojít se tam dá pouze trekem pěšky, to jsme ale nezkoušeli. Dalším bližším místem, kde se dá v okolí Pokhary startovat a dá se tam dojet autem, je Dicki Danga. Všechny ostatní startovačky jsou od Pokhary vzdálené desítky kilometrů a cesta k nim trvá několik hodin. Více informací můžete zjistit třeba na stránkách Buse sky (www.paragliding-nepal.com).

Pokud se chcete vydat na trek k Annapurnám, potřebujete pro povolení 4 pasové fotky a zaplatit 2000 NPR na osobu za vstup do parku a dalších 20 USD na osobu (pokud jdete bez průvodce) jako poplatek nějaké státní organizaci, která hlídá kolik turistů kam chodí. My jsme vycházeli z Nayapulu (1070 mnm). Část z nás měla v plánu jít do  Annapurna base camp (4120mnm) a druhá skupinka chtěla na Poon Hill (3210mnm).  Proto jsme se druhý den v Chromrongu (2170 mnm) rozdělili. Podle průvodců trvá cesta do Annapurna base camp a zpět minimálně 7 dní, ale my s Radkem jsme to zvládli celkem za 5dní. Když jsme čtvrtý den dorazili do Annapurna Base Camp, zdál už se nám  Machhapuchre (jedna ze sedmitisícovek) jako malý žbrdek. Z Pokhary jsme si sebou nesli vrcholové pivo, ale výhled byl tak krásný, že jsme na něj úplně zapomněli. Dívčí tým pod vedením Marýska se vydal na vyhlídky. Jak pravil jeden náš zdroj, vyhlídka na Poon Hill odkud je vidět devět sedmi tisícovek a dvě osmitisícovky je prý takový zážitek, že si z něj až krůpneme do trenek.  A protože nejhezčí je prý za svítání, vyrazili s baterkami ještě za tmy před svítáním. Z treku máme nezapomenutelné zážitky a určitě stálo za to na chvíli odložit padáky a vydat se prohlédnout si hory po zemi.

Pokud vás nelákají hory, ale spíše památky, můžeme doporučit místa, která jsme navštívili v okolí Kathmandů. Opičí chrám Swayambuhukde ze kterého shlíží na všechny strany věčně bdící oči Buddhy. Pashupatinath nejposvátnější hinduistický chrámový komplex v Nepálu, kde na břehu řeky Baghmati stojí několik ghat a probíhají tradiční pohřby. Boudhu největší nepálskou stupu ověšenou asi milionem modlitebních vlaječek. A nebo Pathan krásně dochované staré dřevěné město s královským palácem.

Namaste. Více fotek najdete na www.paraevoluce.com

FOTOGALERIE 1

FOTOGALERIE 2

* data z ČPP od 30.3.2007 do 25.5.2009

* první přelet Roman Novák (30.3.2007, 26,85 km)

* celkem nalétáno do ČPP 20 077 km

Počet přeletů – piloti

Počet km celkem – piloti

Nebylo asi na co čekat, oblačnosti přibývalo čím dál tím víc. Věci jsem naházel do sedačky, radši sundal aerodynamický kryt J (to už by mohla moc velká provokace na naše místní poměry). Obloha vypadala čím dál tím hůř, tak jsem se ani moc neoblíkal a šel na start.

Na startu jsem si připadal trochu jako školák (3x zkažený start), ale na konec to dopadlo dobře a dostal jsem se nahoru.

Už při vleku to bylo takové živější, ani jsem nevěděl, jestli kvůli závodní sedačce nebo termice , ale výška 550m na vypnutí určitě znamenala, že tam něco bude. Kousek jsem se vrátil a hnedka jsem se dostal do stoupáku, sice slaboučkého, ale aspoň to šlo nahoru. Dokonce jsem došmudlal i první základnu. Sice jen 1000m nad Všechov, ale letělo to. Přeskoky nebyly moc dlouhé a i když byly malé dostupy, pokaždé se podařilo navázat na další stoupák. A tak najednou koukám a byl jsem kousek od Kámene a pak kousek od Pelhřimova  a najednou sem přeskakoval dálnici.  Tam to bylo takové bojovnější a stoupáček jsem hledal docela malý kousek nad zemí. Naštěstí se to podařilo. U Jihlavy se základny zvedly skoro do 1500m. Kolikrát už ani nebylo dole vidět, že by bylo něco osvícené a přede mnou byly takové podivné černé mraky, tak jsem je radši ani nedotáčel a podlítnul je na šlapce. Stoupalo to tak do 3m a docela příjemně rychle to utíkalo. Přeletěl jsem i místo kde jsem na posledním letu vyhnil. Kousek za Polnou už se začali rýsovat takové větší žbrdky. Už jsem pěkně klepal kosu a litoval sem, že sem se neoblíkl. Už jsem začal přemýšlet, že bych mohl  dolítnout až do Rožnova a osobně poděkoval za novou sedačku, ale to mi zatrhnul obrovský rozpad. Přistál jsem  kousek od Boskovic. Když jsem šel na stopa, tak jsem zjistil, že tam asi hoďku předtím pršelo, proto ten rozpad.

Vše o sedačce Hawaii

Hawaii je aerodynamicky střižená zcela krytá sedačka, určená pro závody a velmi náročné piloty, preferující maximální optimalizaci výkonu svého kluzáku. Sedačka Hawaii poskytuje vysoký komfort  a pohodlí díky množství různých nastavení. Sedačka je citlivá na řízení tělem  díky optimální  výšce umístění nosných karabin. Mezi sedačkou a kluzákem je vynikající zpětná vazba.

Sedačka Hawaii vychází ze sedačky firmy GIN Genie Race a odlišuje se v několika podstatných bodech. Umístění a výška prsního popruhu jakož i kluzné ramenní popruhy jsou podobně provedeny jako u většiny MAC PARA sedaček.  Hawaii je vyráběna u firmy GIN Gliders.

Strany sedačky překrývající nosné popruhy, nohy a další prvky pro nastavení sedačky jsou z neoprenu snižující tak odpory a zaručující hladký povrch. Přední zaoblený díl je částečně vyplněn molitanem a částečně je jeho tvar nafukován dopřednou rychlostí během letu. Dlouhý odnímatelný kónický díl  aerodynamické nafukovací kapsy je vyroben z materiálu používaného na kity a přispívá k lepšímu obtékání sedačky vzduchem a podílí se tak na zvýšení  výkonu kluzáku.

V sedačce je umístěno speciálně tvarované dřevěné překližkové prkno. Nastavování sklonu prkna a zpevnění sedátka v podélné ose  se provádí pomocí popruhů vedoucích z nosných karabin směrem k přední hraně sedátka. Možnost posunu prkna uvnitř sedátka velmi přispívá k optimalizaci preferované polohy  (těžiště) v sedačce. Na rozdíl od většiny MAC PARA sedaček  jsou nožní popruhy integrovány do prsního popruhu a pomocí dvou spon tvoří jeden celek. Tělo pilota je dokonale podepřeno v oblasti zad a ramen. K tomu slouží dva nastavovací popruhy na každé straně. Spodní, určený pro podporu bederní části, je vybaven plochými sponami, neboť jeho nastavení pilot většinou po „odladění“ většinou nemění. Horní zádový popruh je vybaven trimem. Rychlým pře-nastavením může pilot snadno změnit polohu během dlouhých letů. Měkké podšití rameních a vycpávka nožních popruhů umožňuje snadný pohyb během startu.

Hmotnost sedačky je 8,6 kg včetně pěnového chrániče a nerezových karabin. Pro nadšence nejlehčího vybavení nabízíme karbonové prkno redukující váhu o 400 g. Přední opěrné prkénko na nohy je sériově v kevlar/uhlíkovém provedení. Porézní látka na sedátku, bocích a zádové části zásadně redukují pocení pilota a přispívají, tak značnou měrou k letovému komfortu.

Robustní kladky HARKEN s kuličkovými ložisky umožňují bezchybné ovládání speed systému bez použití obou nohou. Osvědčeno u závodních kluzáků s jednou kladičkou na volných koncích kluzáku. Díky nastavení kladek se během aktivace speed systému nemění poloha pilota a nenarůstá tak aerodynamické odpor. Sedačka je standardně vybavena 12 cm pěnovým chráničem. Záchranný systém je umístěn pod stehny pilota a je aktivován směrem na pravou stranu. Jedná se o promyšlenou kombinaci šuplíkového a psaníčkového systému.  Dostatek prostoru pro umístění záchranného systému zaručuje snadné uvolnění  záložního padáku z vnějšího kontejneru. Použití záchranného systému je snadné díky přístupnému a přehlednému umístění záchranné rukojeti.

Ramenní popruhy nekloužou dolů díky pomocnému popruhu s plastikovou sponou. Snadnou manipulaci a ukládání sedačky do batohu umožňuje promyšlený systém zadní kapsy. Neoprenové uzavíratelné kapsičky po obou stranách poskytují prostor na umístění malého či jiných drobnosti.

Naprosto čerstvou novinkou v nabídce Nirvany je motor Instinct. Na akci byl ukázaný jeho první prototyp. Od starších modelů krosen Nirvana se liší už na první pohled svojí konstrukcí. Rám motoru je tvořený pěti uhlíkovými „chapadly“ a hliníkovým obloukem, který můžete velice snadno složit. Tělo motoru má nový aerodynamický design a je vylaminováno z nejkvalitnějších uhlíkových a kevlarových materiálů. Je osazený motorem Simonini o výkonu 27 koní. Pokud jste se přišli podívat, mohli jste si prohlédnou několik dalších vychytávek, které tento motor nově nabízí například nové uchycení vrtule (díky kterému už nebudete muset pracně utahovat šroubky), tvarovanou rukojeť (s tempomatem a přichycením na magnet) a nebo kolečka (díky kterým během chvilky uděláme z motoru „golfový vozíček“ a pohodlně dovezete až k autu a nemusíte ho tak nosit na zádech), nový způsob nasávání vzduchu a ještě další. Motor se bude prodávat ve třech verzích – high line, comfort a standard. Prozatím se k prodeji připravuje pouze verze high line, která má tělo motoru v carbon designu a set obsahuje náhradní vrtuli, 2 náhradní výztuže a 1 část rámu, záchranný systém spodní nebo vrchní a jak už je u Nirvany zvykem tak pojízdnou tašku na motor a ještě spoustu dalších věcí. Více informací o motoru Instinct najdete na stránkách Nirvány

www.nirvana.cz/content_lang/paramotors/cz_paramotors.html

A co dodat na závěr. Snad citovat Feďu: DŮSTOJNÉ ZAKONČENÍ SEZONY !!!

Díky všem

Vše bylo nachystáno kolem jedenácté k prvnímu startu. Koukáme kolem, nikdo se do vzduchu nemá a tak role chrousta je naše.

Důležitou roli v našem zdařilém tandemovém letu (124,45km) sehrál Péťův nový padáček Pasha III – MAC PARA. Pašík letěl rychle (i 70km/h), sebevědomě, pěkně nás povozil a vůbec nezlobil.(pozn.pilota: Pašík letěl moc pěkně, akorát termika byla trošku divočejší, no to jsem rád, že si toho pasažérka nevšimla

Cestou ve stoupácích nás po vnějším okruhu předlétávali větroně. Potkávali jsme i padáčky startující ten den v Nových Sadech u Brna. Slabším místem letu byl opět průlet kolem Milevska. (pozn.pilota: ze šeskových stoupáků sme se propadli na nula nula nic a ne a ne to ustředit, nakonec se to probralo až nad Orlíkem) Prali jsme se tam (teda spíš Péťa, já byla společník a fotograf) o každé to radostné pípnutí, protože na zem se nám fakt nechtělo. Najednou se to ale zlepšilo a my jsme míjeli další městečka a viděli hodně krásy – Orlík, zámek Blatná,… (pozn.pilota: krásně naskákaná lajna)

Po cca 2 hodinovém letu mi začaly dřevěnět nožičky a ve výšce nad 2300m jsem se ke konci letu klepala jak ratlík. Zde to již vypadalo na první  přistání na letiště v Blatné. Ale proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, jsme s dostatečnou výškou letěli dál. (pozn.pilota: u pasažérky se dostavují první slabé nevolnosti a pilotovi odumírají nohy) Od této chvíle letokilometry ubíhaly podstatně svižněji, (pozn.pilota: stoupákům už sme se radši vyhýbali a jen delfínovali) a tak jsme se po další 1,5 hodině letu dostali až k paloučku v blízkosti Horšovského Týna, (pozn.pilota: pasažerce se omlouvám, netušil jsem co provedou ty tři wingouvery) kde jsme spokojeně přistáli a zjistili, že dnes jsme „fakt ulítli“.

K přistávačce přiťapkal domorodec, zeptat se zda jsme v pořádku, a zda nepotřebujeme pomoci. Vše bylo v pohodě a ještě nám prozradil, že místnímu paloučku se říká Šibeniční vrch.

Po lehkém zahřátí na zemi přišlo na řadu balení a odchod do nejbližší hospůdky na pivko a nějakej ten dlabanec. Na rozdíl od vyprávění Omána, který si přistál u vesničky, kde byla cedule na hospodě „jídlo vyprodáno“, jsme měli větší štěstí. Nadlábli jsme se a mezi tím byl Péťa jak telefonní ústředna a začal svolávat všechny ostatní padáčkáře.

V tento pěkný den se nám povedl nový český rekord v kategorii tandemovém létání, ale povedl se i Charlimu v kategorii sport (335km – Nové Sady) a Janě Krátké (234km Nové Sady), která si před letem dala cíl zaletět svoji první stovku, a pro jistotu dala hnedle dvě J. Péťa se tak posunul na první příčku v tandemovém létání a prohlásil: „ Tímto jsem asi trochu naštval Květu J“ . (pozn.pilota: no uvidíme, jak dlouho nám to vydrží

Díky svozu Dáďi Bzíry, který nás všechny jezevčíkem posbíral, jsme se pohodlně dostali nazpět. Cesta domů byla sice dlouhá a plná výmolů, ale zážitky z celého dne vše přebily. Všichni pak utíkali do hajan (úterý kolem 3:00 ráno) a těšili se na další letový den.

Zdraví KuliChek(&Milča)

(první kurzistka, která už bude mít ulítlou stovku)

Pozn.pilota: děkujeme za článek

Ráno to nejdřív vypadalo, že se konečně kouknu taky na jiné letové místo než je Všechov. Ve 9.45 jsem byl totiž v Praze v Motolu a rozhodoval sem se, jestli pojedu s pražákama buď na Černou nebo na Kozákov . Pak se strhla telefonní bitva o létání na Všechově a všichni chtěli lítat a jediný odviják byl u mě v autě a tak žádný sever, ale nazpět na Všechov.

Ze začátku jsem toho trošku litoval. Dostupy žádná sláva. Do Borotína jsem se plazil sotva 1000 m nad terénem a spíš to vypadalo že to půjde do bouřek. Řady se slévaly, takže trasa nakonec nebyla ani tolik v mojí režii, ale v režii oblačnosti. Nakonec se dostupy přeci jenom zlepšili. Kvůli nakvetlému mráčku sem se musel uhnout až k Miličínu a vyrazit na další otočňák směr Mladá Vožice a Smilovy Hory.  Směrem na Všechov už byl opět nějaký mrak, který se mi nelíbil, takže následoval oblet směr Radenín, kde pro změnu čekala úplně čistá obloha. Stopovat domů se mi zrovna dvakrát nechtělo, tak jsem přes Chýnov vyrazil směr Všechov. Stoupáčku sem potkal cestou ještě plno a tak sem se po třech hodinách objevil znova nad Všechovem a s celkem dobrou výškou. V GPS místo FAI trojúhelníku byl spíš nějaký čtverec. Škoda že se nedalo letět na jihovýchod (aktivní TRA 68), tak sem aspoň po hraně dolítnul kousek za Planou kouknout se nad svoje bydliště a dílničku.

A pak letěl zase zpět. Z obdélníku, kosočtverce se pak nakonec vykreslil trojúhelník skoro 66 FAI. Ještě sem byl zvědavý, co se dělo na severu, jestli jsem o něco přišel, ale byl jsem ujištěn, že to tam stálo za h… Zlatý Všechov.

Každoročně, když přichází zima, přichází i první  abstinenční příznaky po létání a tak se snažíme s tím bojovat. Proto jsme se začali vydávat na výlety za teplem. Zpočátku jsme zkoušeli  severní polokouli. Vzhledem k tomu, že ve Španělsku bývá ale touhle dobou ještě celkem zima a termické podmínky nahrávají spíše létání s motorem, posunuli jsme náš cíl v dalších dvou letech až do Maroka. Bohužel ale i tam nás dostihnul sníh a došlo i na nandávání sněhových řetězů na auta. Pro letošní zimu jsme se tedy rozhodli pro radikálnější změnu a vyzkoušeli jižní polokouli. Volba padla na Jihoafrickou republiku.

Cestu jsme začali připravovat už na konci prázdnin sháněním letenek za rozumnou cenu. Termín výletu byl daný  - přes vánoční svátky, aby zaměstnaní ušetřili co nejvíce dnů dovolené. Bohužel je v této době o letenky největší zájem. Nakonec se nám podařilo sehnat čtyři místa s odletem na Štědrý den. Z různých internetových stránek a také ze stránek www.sahpa.co.za, což jsou oficiální stránky jihoafrické letecké organizace obdobné naší LAA, jsme sehnali informace o letových terénech. Získali jsme i dost kvalitní mapy do našich GPS přístrojů, a tak jsme měli Afriku dokonale zmapovanou – do detailu, včetně šotolinových cest. Auto jsme si zarezervovali v jedné menší půjčovně (www.carhire-sa.co.za), takže půjčovné na tři týdny vyšlo na 11000 Kč. Rezervace auta je na Vánoce nutná, protože v JAR právě začínají letní prázdniny a všude je plno.

Den D nastal. Jedeme čtyři: Petr, Zuzka z Tábora a  Víťa a Jana z Brna. Letíme z Mnichova zhruba hodinu a půl do Londýna a pak navazující linkou do Kapského města. Let trvá asi  deset hodin.

V JAR jsou v Západním Kapsku 3 nejznámější místa na létání. Wilderness – většinou svahování na menších či větších dunách přímo nad Indickým oceánem. De Aar – místo uprostřed ničeho, kde je letiště s ranvejemi na všechny strany. A ještě Porterville – krásný osmdesátikilometrový hřebínek ležící asi 100 km severně od Kapského města.

Wilderness

Wilderness je malé městečko ležící na pobřeží u města George, kde začíná oblast zvaná Garden route, což je pobřežní pás se skalnatými útesy, plážemi a pralesem, jedním z lákadel Jižní Afriky. Poblíž Wildernes se nachází zhruba osm lepších letových terénů, z toho jsme navštívili tři.

První, asi nejvyužívanější místní terén, byl přímo nad pláží u hotelu Wilderness Beach Hotel(S33.9992 E22.6141).  Po duně s převýšení 40 m se dá letět skoro 4 km tam a zpět s výhledem na vilky, hotely a pláže s bílým pískem. Pro létání je nutné zaplatit na hotelu poplatek a je také dobré kontaktovat místní klub (www.cloudbase-paragliding.co.za), rádi vám poradí anebo zajistí ubytování ve svém penzionku.

Kousek západním směrem je další terén zvaný Map of Africa (S33.99342 E22.56011). Převýšení má asi 120 m a startuje se na krásné rozlehlé louce. Přistávačka opět na pláži.

Třetí terén, kde jsme létali, je tentokrát po pobřeží směrem na východ nad městem Sedgefield. Starší název terénu je Cloud 9 (S34.00594 E22.79383). Na rozlehlé startovačce s přístřeškem už bylo připraveno plno padáků. Kopec je hojně využívaný i místními tandemisty, kteří tu vozí turisty. Převýšení je zhruba 130 m a termika chodila i při zatažené obloze.

Ve Wilderness jsme se zdrželi zhruba týden, a i pokud by náhodou nevyšlo počasí, dalo by se tu navštívit spoustu turistické atrakcí. Například Oudtshoorn – město pštrosů, kde si můžete prohlídnout některou z pštrosích či krokodýlí farmu, nebo některý z národních parku chránících místní prales. Doporučit můžeme třeba Tsitsikamma National Park.

De Aar

Do De Aar je to z Wilderness asi 500 km. Přejezd jsme si rozdělili a navštívili ještě sloní park Addo, kde sice nemají celou africkou pětku, ale zvířat tam bylo k vidění i tak dost.

Do De Aar jsme dorazili pozdě večer, kde na nás čekal Martin Pacejka, který tu tráví celou zimu. Ubytoval nás přímo v centru dění v penzionu u Des Pansi (www.flydeaar.co.za, S30.6458 E24.00885). Des zajišťuje provoz odvijáku a má pod správou letiště. Před návštěnou De Aar je nutné se u Des nahlásit, aby byl odviják v provozu. Na letišti jsou čtyři šotolinové ranveje dlouhé od 700 do 900 m. Odviják funguje jinak než jsme zvyklí od nás. Chybí obsluha odvijáku, tady je pouze řidič a síla tahu se nastaví na celý let pevná. Výška vypnutí je tedy o něco menší, než jsme zvyklí u nás, zhruba tak 150 – 250 m. Vzhledem k tomu, že termické podmínky jsou výborné, tak i tohle stačí na pohodlné zachycení. Létat se dá už od 9 hodin.

I když počasí nebylo úplně rekordní, tak za těch 5 dní, co jsme strávili v De Aar, jsme si perfektně zalétali. Podařilo se mi nalétat asi 340 km a nejdelší můj let byl 133 km. Víťa nalétal 320 km s nejdelších přeletem 147 km. Později nás trošku zamrzelo, že jsme De Aar opustili, ale polétali jsme si dost a chtěli jsme se také podívat jinam. Dva dny po našem odjezdu přišel den D a Holanďanům, kteří létali s námi, se podařilo zalétnout 278 a 235 km.

Porterville

Po zhruba 800 km dlouhém přejezdu z De Aar jsme dorazili do Porterville. Ještě navečer jsme vyrazili najít startovačku (S32.905 E19.0383). Vinou trochy bloudění jsme ubytování sháněli až potmě. Poštěstilo se nám v Owl Cottage (S33.01168 E19.00785). Majitel je padáčkář a tak nejen že nás ubytoval za perfektní cenu, ale ještě nám dal dobré rady a kontakt na Roba Manzoniho (www.porterville.co.za), který tu má vše pod palcem. Ráno sme jeli přímo za Robem (S33.00489 E18.99338), který kontroloval, jestli máme povolení od SAHPA a zkasíroval nás o 45 R za start. V ceně byla i skoro hodinová přednáška o tom, kde létat, kde nelétat, na co si dát pozor a informace o tom, že pokud přistáváte a zdá se vám že tmavý keř pod vámi se začínají hýbat, tak pravděpodobně přistáváte na pštrosa. Terén se jmenuje Dasklip  Pass a je to krásný skalnatý hřebínek s převýšením 300 – 600 m o délce zhruba 80 km. Startovali jsme skoro ve 12 hodin a v plánu sme měli co nejdelší plochý trojúhelník. První rameno směrem na Porterville se letělo krásně bez větších problémů, na druhou stranu se začala zvyšovat rychlost na GPS a překvapila nás celkem silná údolka, která tu asi večer bývá pokaždé. A protože jsme startovali pozdě, tak došlo i na nás. Víťa pokračoval dál v údolce a přistál za městem Citrusdal na 105. kilometru. Já se přeci jen pokoušel trať uzavřít a po dost náročném boji na plném speedu mého statečně se proti ětru prokousávajícího Maguse XC docela rád přistál asi 7 km od startu. Ale i to stačilo v XContestu na 114bodový trojúhelník.

Navštívili jsme i další terény poblíž Kapského města – třeba Hermanus (S34.40204 E19.24285), Sir Lowery´s Pass (S34.13 E18.88), Lions Head (S33.9433 E18.3814) a Signal Hill (S33.9214 E18.3976), ale nikde nám nevyšlo počasí.

V JAR určitě stojí za to vidět i jiná místa  - například v Kapském městě Stolovou horu, Hrad dobré naděje, starou černošskou čtvrť Bo-Kaap s barevnými domečky nebo Akvárium dvou oceánů. Na kapském poloostrově nesmíte minout městečko Simon´s Town, kde hnízdí kolonie tučňáků. A každý si určitě do alba nalepí fotku ze Střelkového mysu, nejjižnějšího místa Afriky, kde se stéká Atlantský a Indický oceán. Na slavné Garden route navštivte park Tsitsikama, skalnaté útesy jsou fotogenické ze všech stran a možná uvidíte i delfíny. A potkat státo čtyřiceti slonu se vám může poštěstit třeba v parku Addo. Tři týdny ale uběhly jako voda a už nás zase čeká návrat do sychravé zimy v Čechách. Kam za rok to se ještě uvidí.

Autor: Petr Bílek Foto: Zuzka Adamová, Vítek Fedra